Ptakopysk podivný

Informace o ptakopyscích

Hledání:

Chaotické a neuspořádané informace o ptakopyscích a vejcorodých obecně...

Doporučení: pro vyhledání požadované informace použijte funkci "Hledat" nebo "Najít" v prohlížeči (třeba i opakovaně, informace jsou na různých místech textu). Obvykle se tato funkce aktivuje klávesovou zkratkou Ctrl F.



Ježura australská (Echidna) a Ptakopysk podivný (Platypus) jsou biologicky snad nejzvláštnější australští obyvatelé. Jsou to také vačnatci, ale navíc jsou vejcorodí! Jejich vak je vlastně jenom takový kožní záhyb. Ptakopysk žije podobně jako vydra. Vyskytuje se v potocích a říčkách chladnější jižní části Austrálie, na Tasmánii i v jezerech. Prorývá zobákem jejich dno a žere červy, drobné rybky apod. Je to výhradně noční tvor a je nesmírně plachý. Při pozorování můžete v šeru prosedět na břehu v místě jeho výskytu i nějakou tu hodinu bez hnutí, než se Vám podaří jej na okamžik mlhavě spatřit.

Pro milovníky přírody je raritou Eungella National Park. Ráno jsme totiž odtud mohli přes kulisu hor pozorovat nezapomenutelný východ slunce. Ovšem to není všechno. Je tu i rozsáhlý dětský prales a žije tu vodní živočich platypus neboli ptakopysk. Výjimečný je tím, že jde o savce, obojživelníka, kladoucího vajíčka s měkkou skořápkou, z nichž se vyklubou mláďata již po dvou týdnech. Dospělé zvíře je dlouhé asi 60 cm, má kožešinatou kůži a živí se červy, rybkami a hmyzem. Žije v norách východních břehů Austrálie a v Tasmánii.

Ptakopysk podivný a jeho příbuzenstvo
Ptakořitní jsou velmi starobylou skupinou savců. Mísí se u nich znaky savců a plazů. Jak již napovídá odborný název (Monotremata), mají jeden společný vývod pro močovody, střevo a pohlavní orgány - kloaku. Výstižněji by se měli česky jmenovat "plazořitní". S plazy mají společné i to, že se rozmnožují malými vejci s kožovitou skořápkou. Za pozornost ještě stojí krkavčí kost, volná krční žebra, relativně jednoduchý mozek a odlišná stavba oka. Obě pohlaví mají vakové kosti. Vak se vyvíjí pouze u samic ježur a to jen v době, kdy mají mládě.
Jako hlavní znaky savců u ptakořitných můžeme uvést čtyřdílné srdce a bezjaderné krvinky, dále srst s podsadou a pesíky, svalnatou bránici, tři sluchové kůstky, sedm krčních obratlů, druhotný čelistní kloub. Zpočátku se vědci dohadovali, zda zařadit "hříčku přírody" mezi plazy či savce. Později se zjistilo, že ptakopysk udržuje stálou teplotu těla 31-32 stupňů Celsia při teplotě vzduchu 0,5 - 25 stupňů, je tudíž teplokrevným savcem a kvalitní kožešina jej důkladně chrání proti přílišným ztrátám energie. Nelze vynechat ani potní a mazové žlázy, z nichž se vyvinuly i jednoduché žlázy mléčné. Embryonální vývoj ptakořitních probíhá bez placenty. Spodní čelist je tvořena jedinou kostí dentale.
Nápadným znakem tělíčka je plochý zobák, připomínající vzdáleně zobák kachní. S ptačím zobákem má však pramálo společného, neboť jej tvoří měkká, mimořádně citlivá tkáň. Útvar na ptakopyskově hlavě, který částečně připomíná kachní zobák má zcela odlišnou stavbu i vývoj. Ptáci mají zobák tvrdý a pevný, zatímco u ptakopyska je tvořen dvěma tenkými a ohebnými kůstkami, mezi kterými je napnutá měkká a pružná kůže s nozdrami na jeho konci. Je mimořádně citlivý na slabé změny elektrického pole, čehož zvíře využívá při sledování a vyhledávání kořisti na dně řek či jezer. Čelisti spojuje s mozkem téměř milión nervových vláken, což je srovnatelné s počtem zrakových vláken lidského oka. S pomocí elektrocitlivého smyslu je ptakopysk schopen registrovat pohyb drobných vodních živočichů. Ptakopysk totiž pod vodou zavírá oči i uši a orientuje se pouze čichem, kývaje zobákem v intervalu dvou až tří vteřin ze strany na stranu, díky tomu vytváří elektrické pole nepatrné intenzity, které mu pomáhá mapovat prostředí na dně. Podobný, ale jednodušší orgán mají i ježury.
Samci mají pod kořenem ocasu patnáct milimetrů dlouhou ostruhu s poměrně silným jedem, který sice není nebezpečný člověku, způsobuje však silně bolestivé otoky. Vyvinula se jako obranný nástroj proti případným predátorům, dnes slouží spíše při soupeření mezi samci, při hájení teritoria a namlouvání samic. V roce 1817 sir Jamieson píše, jak se jeho průvodce zranil a několik dnů nemohl pohnout s oteklou rukou. Škrábl se o ostruhu na ptakopyskově zadní noze. Ta je velká asi patnáct milimetrů a dostává jed ze žlázy, skryté ve stehně. Jamiesonův ptakopysk byl bezpochyby sameček, samice totiž jedovým orgánem vybaveny nejsou. Proč, to se neví.
Ptakopysk žije pouze na Australském kontinentu, ačkoliv fosilie jeho prapředků byly nalezeny i v Argentině, což potvrzuje pravděpodobnou existenci spojeného kontinentu - Pangea (asi před šedesáti miliony let), kdy k sobě oba světadíly těsně přiléhaly. Nejstarší nálezy se omezují na období pleistocénu (2 mil. až 10 tis. let). Jejich znaky ukazují, že by mělo jít o velmi starou skupinu savců, která se vyvíjela samostatně. Můžeme jej najít v Tasmánii, Viktorii, Novém jižním Walesu a Queenslandu. Obývá různé lokality v okolí mírně tekoucích potůčků, řek i jezer. Zvířata jsou místo od místa odlišná, ptakopysci tasmánští dorůstají například v průměru větší velikosti než jejich blízcí příbuzní z Queenslandu, nicméně vědci podle lokalit poddruhy nerozlišují.
Počet žijících ptakopysků se dosud nepodařilo přesně určit, neboť jejich vysledování je velice obtížné a místa výskytu řídká.Aby přežil, musí ptakopysk denně zkonzumovat poměrně značné množství potravy rovnající se 15 - 30 procentům jeho vlastní váhy. Živí se převážně červy, sladkovodními mušlemi, kraby i drobným vodním hmyzem, nepohrdne ani žabími či rybími vajíčky. Rostlinná strava tvoří pouze nepatrný podíl jeho stravy, neboť neposkytuje dostatečnou energii potřebnou k ptakopyskovu velice aktivními životu. Loví pod vodou, převážně v noci, pomocí receptorů umístěných na plochém zobáku a potravu střádá podobně jako někteří hlodavci v lícních torbách. Ačkoliv je přizpůsoben životu ve vodě, pohybuje se často i po souši a hustou vegetací.
Mládě má zuby, které v dospělosti ztrácí. O zimním spánku není nic známo.
Reprodukční schopnost nabývají samci zhruba ve dvou letech věku, kdy dosahují délky asi 50 cm a váhy mezi 1,2 - 2,6 kg, samice jsou menší (kolem 43 cm). Ptakopysčí samice snáší během pozdní zimy či začátkem léta několik blanitých vajec (obvykle dva až tři kusy), dlouhých 15-18 milimetrů. Vejce se na první pohled podobají kožovitým zárodkům hadů a ještěrů. Matka vejce zahřívá 10-11 dní, během této doby neopouští bezpečí nory, neloví.Vylíhnutá mláďata se živí mateřským mlékem, které sají ze zduřelých výběžků kůže, neboť samice nemá prsní bradavky. Samec o mláďata nepečuje. Ptakopysk se ve volné přírodě dožívá věku 16 let, nejstarší pozorovaný jedinec přežil o rok déle. V zajetí se však nepodařilo chovat ptakopyska déle než 6 let, obvykle hyne mnohem dříve.
Ptakopysk je vzduch dýchající savec, který tráví 17 hodin denně ve své podzemní noře. Samotáři používají pouze jednoduché, třebaže několik desítek metrů dlouhé chodby, samice s mláďaty pak hloubí složitý labyrint s vchodem nad úrovní nejvyšší vody, aby v případě povodně uchránily mláďata před utonutím. Dospělý ptakopysk navíc obývá více typů nor, které střídá se zřejmou pravidelností několika týdnů.
Dalo by se říci, že predátoři, kteří by ptakopysky přímo ohrožovali, vyhynuli už před spoustou let. Dnes jim hrozí nebezpečí spíše nepřímé, od vodních krys či velkých ptáků. Nejobávanějším predátorem je tedy pro krtky s kachním zobákem člověk. Tvor, jež se dokázal přizpůsobovat změnám prostředí po milióny let, nemůže vzdorovat chemickému znečištění ani ztrátě teritoria.
Ptakopysk patří mezi nejpřísněji chráněné tvory na zemi. Počátkem 20. století byl díky kvalitní kožešině střílen nájemnými lovci. Dnes je odchyt zvířat důsledně kontrolován a pouze několik málo zoologických zahrad se může pyšnit chovem ptakopyska v zajetí.

Monotremata - Ptakořitní - Monotremes (4 druhy ve 2 čeledích)
Čeleď: ptakopyskovití (Ornithorhynchidae) - Platypuse (syn. Duck-billed Platypus) Ornithorhynchus anatinus (Shaw, 1799) - ptakopysk (syn. p. podivný, p. hnědý) - Platypus, Duck-Billed Platypus (syn. O. paradoxus, Platypus anatinus )
Čeleď: ježurovití (Tachyglossidae, syn. Echidnidae) - Echidnas (syn. Spiny Anteaters) Zaglossus bruijni (Peters & Doria, 1876) - paježura Bruijnova (syn. p. novoguinejská, p. australská) (syn. Z. bartoni, Tachyglossus bruijni, Z. bartoni = p. Bartonova, Z. bubuensis) - ang. Long-beaked Echidna, New Guinea Echidna Zaglossus attenboroughi Flannery & Groves, 1998 - paježura Attenboroughova Tachyglossus aculeatus (Shaw, 1792) - ježura australská (syn. j. krátkonosá, j. tasmánská)(syn. T. setosus, Echidna aculeata, Myrmecophaga aculeata) - Short-beaked Echidna, Australian Echidna

PTAKOPYSK Daleko ohroženějším zvířetem než koala je v Austrálii ptakopysk. Kdysi žilo na rozsáhlých územích Austrálie včetně centrálních a severních oblastí několik druhů ptakopysků. Dnes už existuje pouze druh jediný, a to podstatně slabší, než bývali jeho předkové před mnoha miliony let. Podle přírodovědců bude třeba pozorně zkoumat a srovnávat dlouhodobý vývoj populací ohrožených druhů. Pokud by se tak postupovalo v minulosti, mohl být podle nich zachráněn třeba vakovlk, který byl v Austrálii už definitivně vyhuben. Prudce klesají i populace některých druhů netopýrů. Koala je prý na tom z dlouhodobého hlediska docela dobře. NEW SCIENTIST Londýn

délka těla 40 - 55 cm
hmotnost 750 - 2 000 g
Znaky:
Široký kachní zobák a veslovitý ocas vysloužily ptakopysku pověst nejpodivuhodnějšího savce na světě. Nohy opatřené plovacími blánami používá k plavání a kormidlování. Velmi měkký kožich ho ve vodě chrání před prochladnutím.
Výskyt:
Vyskytuje se podél celého východního pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po východ Jižní Austrálie, kromě toho též na Tasmánii. Ve velkých a malých stojatých vodách a v jejich blízkosti, dále též v klidných úsecích řek a potoků.
Zajímavosti:
Ptakopysk patří k několika málo savcům, jejichž mláďata se líhnou z vajec. Samička snáší dvě vejce, která pak zahřívá. Po vylíhnutí mláďata po dobu několika měsíců sají. Samečci mají na zadní noze ostrý trn, který je napojen na jedovou žlázu. Využívají ho k obraně a u malých zvířat může působit i smrtelně.

PODIVNÝ TVOR
Zvíře stvořené z mnoha nesourodých částí. Takovým dojmem působí na první pohled ptakopysk. Malý tvor se sametovou srstí, menší než průměrná kočka, s blanitýma nohama, zobákem připomínajícím velkou kachnu a ocasem podobným bobřímu.
v londýnském muzeu přírodní historie mají vycpaného ptakopyska. Při bližším pohledu lze objevit podivné vrypy na zobáku. Nejsou to zbytky zranění způsobené zvířeti ještě za života. Vrypy nebyly způsobeny ani při přepravě tohoto zvířete lodí z Austrálie do Británie v roce 1798. Způsobil je nůžkami zoolog doktor George Shaw, který jako první v Evropě toto podivuhodné zvíře spatřil. Snažil se mu odpárat zobák, protože si myslel, že jde o nevhodný žert. Podle jeho názoru takové zvíře prostě nemohlo existovat.
LEGENDA
Ptakopysk je plaché, těžko polapitelné zvíře, které je aktivní především za soumraku a v noci a větší část této doby tráví skryto ve vodě. Navíc je malý a perfektně splývá s okolím. Na souši se pohybuje velmi neobratně. Nohy mu trčí do stran, takže při chůzi připomíná ještěra. Podle staré legendy Austrálců (původních obyvatel Austrálie) vznikl první ptakopysk spářením kachny s osamělým, velmi svůdným a přesvědčivým samcem ondatry. Výsledkem bylo stvoření, které zdědilo zobák a blanité nohy po kachní matce a po otci nohy a sametovou srst. Ta je měkká, lesklá a má krásnou barvu. Široký zobák navozuje dojem, jako by se ptakopysk neustále přívětivě smál. Zoologové tvrdí, že každý, kdo se s tímto zvířetem jednou setká, se musí do něho zamilovat. Chování ptakopyska je stejně zvláštní jako jeho vnější znaky. Je to teplokrevné stvoření, ale klade vejce jako plaz. Mláďata živí mlékem jako savec, ale zcela netradičně. Mléko nesají ze struků, protože ptakopysk je nemá. Shromažďuje se v malých prohlubních v kožešině, odkud je mláďata lížou.
ZVLÁŠTNOSTI
Vědci se dlouho nemohli shodnout, kam toto podivné zvíře zařadit. Ptakopysk bývá často charakterizován jako primitivní savec. Primitivní proto, že klade vejce. To je poněkud zjednodušené pojetí, které nepřipouští zajímavé odchylky a dívá se na evoluci jako na přímý postup od nižších k vyšším formám, s člověkem na nejvyšším stupni žebříčku. Přitom ptakopysk (Ornithorhynchus anatinus) jako nejvyšší predátor v potravním řetězci v mnoha australských tocích je zvíře velmi dokonale uzpůsobené daným specifickým podmínkám. Plovací blánu nemá mezi prsty jako většina živočichů, ale pod nimi na dlaních. Ve vodě se blána roztáhne do vějířovitého tvaru, na souši se složí. Ptakopysk sice nemá uši, slyší však poměrně dobře. Oči kryjí tři víčka.
ZOBÁK
I když podivný zobák připomíná kachnu, ve skutečnosti se od kachního velmi podstatně liší. Není tvrdý, je velmi pružný, až ohebný a zároveň pevný. Kromě hmatových buněk obsahuje zobák velmi citlivé elektrické čidlo, které zaznamenává i slabé elektrické pole vytvářející se kolem drobných vodních živočichů. S mozkem spojuje zobák téměř milion nervových vláken, což se dá srovnat se zrakovými nervy, které vedou z lidského oka, a s nervy vedoucími k mozku z hmatových čidel lidí. S trochou nadsázky lze říci, že toto zvláštní zvíře "vidí" zobákem. Dodnes existují velké mezery ve znalostech vědců o fungování tohoto zobáku. Je jisté, že tento systém umožňuje ptakopyskovi najít potravu i v temných vodách, kde se pohybuje se zavřenýma očima i ušima. Je to systém zcela výjimečný, který nemá žádné jiné známé zvíře naší planety.
OCAS
Připomíná bobří. Slouží jako kormidlo, ale především se v něm skladuje až polovina zásob tělesného tuku, který je pro ptakopyska životně důležitý. Zejména v zimě, kdy se vodní živočichové zavrtávají hlouběji do dna a potravy je málo, je zdrojem energie tuk z ocasu. Ocas je široký, ploský a porostlý delšími chlupy; u starších zvířat bývá zespoda buď lysý, nebo porostlý řidšími a tuhými chlupy.
POTRAVA
Ptakopyskové jsou velcí jedlíci. Denně zkonzumují potravu odpovídající třetině váhy těla. Protože nemají zuby, ulovenou potravu (drobné korýše, larvy, rybky a červy) ukládají do lícních toreb a pak ji v klidu na břehu rozmělní jazykem a rohovitými destičkami uvnitř zobáku.
ZAŘAZENÍ
Ptakopysk patří do třídy savců (Mammalia), podtřídy vejcorodých (Prototheria), řádu ptakořitných (Monotremata). Jediný otvor, kloaka, slouží jako vývod pro močovody, střevo i pohlavní orgány. (Název ptakořitný je zavádějící, protože toto uzpůsobení zdědili ptakopyskové po plazech, nikoli po ptácích.) Do řádu ptakořitných patří pouze dvě čeledi - ptakopyskovití (Ornithorhynchidae), jejímž jediným druhem je zmíněný ptakopysk (Ornithorhynchus anatinus), a ježurovití (Tachyglossidae), k nimž patří ježura australská a paježura Bruijnova. Ptakořitní jsou jedním ze dvou typů savců, kteří přivádějí na svět velmi málo vyvinutá mláďata. Další jsou vačnatci. Rodí miniaturní potomky, jejichž vývoj se pak dokončuje ve vaku. Tvrzení, že ptakořitní jsou nejméně dokonalí savci, podle názoru australského zoologa doktora Geoffa Williamse neobstojí. Jsou prostě jen zvláštní. Někdy se o nich hovoří jako o živých fosiliích. Zlomek spodní čelisti ptakopyska nalezený v opálovém dole v Lightning Ridge v Novém Jižním Walesu dokazuje, že předkové ptakopysků žili na naší planetě už v době, kdy se tu proháněli dinosauři, tedy ve svrchní křídě asi před 110 miliony let. Tehdy byli mnohem více rozšířeni než dnešní ptakopyskové. Obývali zřejmě většinu Gondwany. Svědčí o tom nálezy z Jižní Afriky, jejichž stáří se odhaduje na 62 miliony let. (Superkontinent Gondwana se rozpadl asi před 55 miliony lety.)
PLATYPUS
Zvláštní historii má i pojmenování tohoto zvířete. Původně dostalo název Platypus, což znamenalo plochonohý, podobný kachně. Pak se přišlo na to, že stejný název už mají nějací brouci, a tak byl přejmenován na dnešní Ornithorhynchus anatinus. Název Platypus mu však zůstal dodnes, například v angličtině.
ŽIVOTNÍ ZVYKY
Ačkoliv je ptakopysk poměrně rozšířený, málo Australanů ho vidělo v přírodě. Většina ho zná ze zoologických zahrad a jsou přesvědčeni, že žije jen v odlehlých oblastech Tasmánie a východní Austrálie. Přitom ptakopysk obývá například řeku Yarru i její břehy, necelých dvacet kilometrů od třímilionového Melbourne.
JEDOVÁ ŽLÁZA
Ptakopysk je jediným savcem na naší planetě, jenž je vyzbrojen jedovými žlázami, které ústí v ostruhách na vnitřní straně zadních nohou nad patním kloubem. V mládí mají ostruhy obě pohlaví, samice je však v době dospívání ztrácejí a ostruhy pak zůstávají typickým znakem samců. Bývají dlouhé asi jeden a půl centimetru. Jed není prudký. Člověka neusmrtí, ale dokáže vyvolat bolestivé otoky. Účel těchto jedových ostruh patří k dalším, dosud nevyjasněným záhadám. V době páření je jed nejúčinnější. V žádném případě však jedové ostruhy nechrání ptakopyska před predátory, kteří ho ohrožují - orly, jestřáby, sovami, ondatrami a také velkým druhem tresek. Největším nebezpečím jsou pro ptakopyska změny životního prostředí, které má na svědomí člověk. Je to úbytek vegetace kolem vodních toků, eroze břehů a především rostoucí znečišťování vod. I když se stavy ptakopysků snižují, zatím není toto podivné a zajímavé zvíře na seznamu ohrožených druhů.
Kdo chce vědět víc: http://www.totalretail.com/platypus, http://freespace.virgin.net/g.agnew/sites.html
ROZMNOŽOVÁNÍ
Do nory určené k odchovu mláďat vede dvacet až třicet metrů dlouhá podzemní chodba. Doupě je prostorné a vystlané trávou a listy. Ptakopyskové žijí většinou osaměle. Samci vyhledávají samice jen v období námluv od srpna do října, což je na jižní polokouli jarní období. Dva až tři týdny po spáření snese samice jedno až tři vejce, každé o velikosti necelé dva centimetry. Jsou obalena měkkou, pružnou skořápkou. Vejce přilnou k sobě a samice je zahřívá ve stočené poloze. Po deseti dnech se líhnou holá a slepá mláďata, o velikosti zhruba dva a půl centimetru. Šestnáct týdnů jsou slepá. Po tu dobu je matka živí mlékem, které má vysoký obsah železa a nízký podíl laktózy. Po čtyřech měsících, když mláďata měří asi třicet centimetrů a mají hustý kožíšek, noru opouštějí.
TEPELNÁ REGULACE
Ptakopysk se musí vyrovnávat s velkými tepelnými výkyvy. Na souši od -12 °C v zimě do 34 °C v létě, ve vodě od bodu mrazu do 24 °C. Na rozdíl od plazů neomezuje ptakopysk v době nízkých teplot metabolismus celého těla, ale velmi rafinovaně rozděluje příliv krve do jednotlivých orgánů podle důležitosti. V době nouze jsou dostatečně zásobovány vnitřní orgány a přívod krve se snižuje do zadních nohou, ocasu a do zobáku. Jako tepelný regulátor slouží i srst, která má dvě vrstvy a nepropouští vodu. Spodní je nízká a hustá, vrchní je dlouhá a lesklá.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Třída: savci Podtřída: vejcorodí Řád: ptakořitní Čeleď: ptakopyskovití Hmotnost: 0,5 až 2,5 kg Délka 30 až 60 cm Rozšíření: východní Austrálie a Tasmánie
Žije na březích mělkých řek, potoků a jezer, aktivní je převážně v noci. V přírodě se dožívá zhruba devíti let, v zajetí dvakrát tolik.
FOCUS, Londýn NATIONAL GEOGRAPHIC, Washington

Na zobáku ptakopyska se nachází velké množství buněk citlivých na slabé elektrické pole. Čelisti spojuje s mozkem téměř milión nervových vláken, což je srovnatelné s počtem zrakových vláken lidského oka. S pomocí elektrocitlivého smyslu je ptakopysk schopen registrovat pohyb drobných vodních živočichů.

Základní údaje:
Délka těla : 30 - 45 cm
Hmotnost: 0,5 - 2 kg
Rozšíření: východní Austrálie
Potrava: raci, korýšci, larvy vodního hmyzu, plži, pulci, červi a malé ryby
Délka březost: 14 dní uvnitř těla, pak snáší vajíčka, která vysadí za 10 dní
Počet mláďat: 1 - 3
Hmotnost po narození: méně než 3 g
Délka života: přírodě 10 let, v zajetí 17 let
Ochrana: ohrožen
Společenské uspořádání: páry, samec a samice obývají v době rozmnožování samostatné nory
Zajímavosti:
Ptakopysk klade kožovitá vejce a mláďata z nich vylíhlá sají matce mléko.
Samec ptakopyska má na zadních nohou dutý dráp s jedem, který používá k obraně,může jím zabít i psa.

Ptakopysk je vyjímečný australský savec se zobákem podobným kachně, tělem vydry a ocasem bobra. Ačkoliv klade vejce, má savčí mléčné žlázy. Společně s ježurou jsou jedinými dvěma živočišnými druhy, kteří jako savci kladou vejce. Samec dorůstá výšky 50 cm a váhy 1,7 kg. Plovací blány mezi prsty dolních končetin mu umožňují plynulý a rychlý pohyb ve vodě. Ptakopysk žije v propracovaných tunelech a norách v říčním korytu, dosahujících délky až 20 metrů. Živí se převážně korýši, měkkýši, červi, žábami či larvami hmyzu.

Při pohledu na něj se neubráníte poznámce, že vypadá, jako by byl vytvořen ze tří zvířat. Skutečně, hlavu má kachní, tělo vydří a ocas bobří. Většinou měří kolem padesáti centimetrů a váží maximálně dva kilogramy. Narazit byste na něj mohli na březích řek, kde číhá na žáby, drobné ryby a červy.
Obzvláště jedineční jsou australští savci, kterým vévodí dvě vzácné skupiny, vyskytující se pouze a jedině v Austrálii (některé druhy se vzácně vyskytují i v sousedních oblastech). První skupinou jsou tzv. ptakořitní savci, mezi které řadíme např ptakopyska. Ten se vyskytuje se nejen v Austrálii, ale i na Nové Guineji. Ptakopysk žije ve vodním prostředí jako ryba, kojí svá mláďata jako savec, klade vajíčka a má zobák jako kachna.


© R.U.R. (aka Rudolf Rosa), rur@nikde.eu, http://nikde.eu